Nela Britaňáková a Robert Buček: Stálá proměna
—
Výstava Stálá proměna nabízí možnost přehodnotit náš vztah k času i hmotě. Stálost a proměna zde nevystupují jako protiklady, nýbrž jako dvě neoddělitelné stránky téhož procesu.
Hmota není nikdy zcela nehybná, stabilní a definitivní věci jsou výsledkem dlouhodobých procesů a zároveň součástí dalších proměn, přírodní materiály nesou stopy svého vzniku, působení vnějších sil i rozpadu, a napětí mezi trváním a proměnlivostí tak tvoří východisko dialogu Nely Britaňákové a Roberta Bučka. V tvorbě obou autorů se tyto principy rozvíjejí odlišnými způsoby. Bučkovy sochařské struktury vstupují do vztahu s architekturou, krajinou a procesy jejich přirozené i člověkem vyvolané transformace. Monumentalita a zdánlivá stabilita jeho forem v sobě nesou vědomí pomíjivosti, narušení a možného rozpadu. Britaňáková se naopak obrací k organickým strukturám, jejich růstu, deformacím a proměnám, při nichž se stírají hranice mezi živým a neživým, přírodninou a artefaktem. Její objekty mohou připomínat fragmenty neznámých organismů, fosilie či pozůstatky procesů, jejichž počátek ani konec nedokážeme určit.
Zatímco příroda, kterou obvykle spojujeme s nepřetržitým pohybem, růstem a zánikem, je v tvorbě Nely Britaňákové prostřednictvím keramického materiálu zdánlivě zastavována a uchovávána, architektura, tradiční symbol stability a trvání, se v Bučkových pracích ukazuje jako struktura podléhající neustálým proměnám. To, co má být pomíjivé, se stává trvalým; to, co má přetrvat, se ukazuje jako dočasné.