Filip Dvořák a Josef Mladějovský: Všechny včerejší bitvy
—
Artikulovat historicky minulost neznamená poznat ji, „tak jak doopravdy byla“, ale spíše ovládnout vzpomínku takovou, jak září v okamžiku nebezpečí.
Jestliže mezi základní metodologická dogmata práce historika patří vyvarovat se anachronismů a nepromítat osobní zkušenost – své pojmy, vkus, své hodnoty – na skutečnosti minulé, umělec podobnou přísahou vázán není. Klidně – slovy Waltera Benjamina – bere historii proti srsti, čímž se jí však může dostat „na kůži“ a občas snad i dále, až ke skrytému masu.
Jednu z takových nelineárních výprav do minulosti podnikají v Dukle i Filip Dvořák s Josefem Mladějovským. Ve své práci svobodně mísí odkazy na různé historické epochy, svůj nezřídka modernistický jazyk geometrické či gestické abstrakce infikují pseudo-historickými relikty, kombinují velké dějiny s dějinami každodennosti, a jejich způsob práce tak vlastně nápadně připomíná Benjaminova historika, jenž si prý také jako „dítě“ hraje s cáry času. Společným – nikoli však zastřešujícím – vazníkem je jim přitom téma včerejších bitev. Jak známo, dějiny píší vítězové. V jejich podání ale žádní vítězové nejsou, anebo se na ně už dávno zapomnělo. Dvořákovy prázdné, fakticky informální obrazy, nepředstavují ani v nejmenším svědectví o nějaké bitevní vřavě, a tím méně vyprávějí o hrdinství. Zmlkly dokonce i nápisové pásky, jimiž jsou obrazy bitevních scén zpravidla opatřeny. Vakuum, které se v této atmosféře intuitivně pociťované významovosti rozprostírá, nicméně generuje zjevnou tenzi. Jestliže by totiž měly všechny včerejší bitvy nutně ovlivnit současnost, snadno se do mysli vkrádají myšlenky na „strašidla“ Jacquese Derridy, která svou mizející existencí mají větší vliv než plná přítomnost věci, jež je vlastně mýtem, snem samým o sobě.
Ve srovnání s tím je Josef Mladějovský o poznání konkrétnější a jeden z prezentovaných objektů dokonce přímo vztahuje k památné bitvě na Bílé hoře. Prizma, které volí, ale nemůže být všednější. K velkým dějinám hledí skrze její marginální zóny, registry pouhé „dekorativnosti“ a „falešných mramorů“ (Georges Didi-Huberman). Motivy stojící vně díla, tedy „parergony“, tak z okraje přesouvá do středu, aby z nich třeba později, na důkaz jemu stále vlastní dětské hravosti, dokonce skládal nové náměty (autíčka).* Tato recyklace by však neměla zastřít, že je to právě parergon, který oba autory v Dukle skutečně spojuje. U Mladějovského ve smyslu prostorového a u Dvořáka ve smyslu časového vychýlení (u druhého ze jmenovaných je ale zároveň parergonem par excellence i motiv nápisové pásky). A je jím v neposlední řadě i specifický prostor galerie Dukla, pasáže s výkladci, na nichž ulpívá nespočet nevyžádaných kontextů a reflexí, které, i přes fyzickou blízkost diváka a artefaktu, sugerují distanc. Je-li totiž řeč o parergonu, je nutně řeč i o rámu či rámování, jakožto přirozeném ustavování hranic, které jsou neustále vyjednávány. A je to právě rám, co definuje identitu toho, co je uvnitř, byť je to identita nejasná a mihotavá.
* parergon: původně Kantův novotvar, složený z předpony „par“ (mimo, vně) a „ergon“ (dílo), znamená prvek přiložený k dílu, jenž k němu však nepatří – například odívání soch nebo rám obrazu.
Filip Dvořák
*1990 Praha, žije a pracuje v Praze
Filip Dvořák je absolvent pražské UMPRUM, ateliéru Malby Jiřího Černického a Marka Meduny. Ve své práci se pomocí různých forem, médií a metafor snaží o hledání a zkoumání tématu pravdy. Pravdy jako určité absolutní neměnné entity, ke které je možné směřovat, která přesahuje každodennost, naše měřítka a není nijak závislá na dobovém kontextu. Ve své tvorbě se často obrací do historie a využívá tvarosloví či motivy velkých epoch, ve kterých mělo umění zásadní duchovní roli a které v sobě dodnes nesou stopy pocitu až metafyzické tajemnosti. Ty volně kombinuje se současnými umělými materiály, technikami a vizualitou. Tato eklektická spojení využívá však pouze jako referenční body k potvrzení pocitu, že to, o čem mluví, je stejné dnes jako před stovkami let. Dvořák je laureátem ceny ESSL Art Award CEE 2015 a Ceny kritiků za mladou malbu 2018. Od roku 2011 vystavuje v ČR i zahraničí.
Josef Mladějovský
* 1986 Frýdek-Místek, žije a pracuje v Ostravě
Josef Mladějovský je absolventem Fakulty umění Ostravské univerzity, ateliéru Malba II Františka Kowolowského a Jiřího Kuděly (2005–2010). Ve své práci se zabývá především tématem pravdy, kterou se snaží nahlížet jak ve smyslu její absolutní hodnoty, tak i jako na nedílnou součást běžného života.
Jako malíř se rovněž intenzivně zaobírá otázkou pravdivosti samotného malířského média a klade si legitimní otázku, do jaké míry lze činit platná epistemologická rozhodnutí na základě disciplíny, jejíž historie i současnost stojí z větší míry na klamu (iluzi) a která ochotně a opakovaně podléhá dobovým proměnám názoru a vkusu. Josef Mladějovský je finalistou 4. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu (2011).
