Vasil Artamonov, Alice Nikitinová, Marek Tischler: Svět, v němž nežijeme
—
Za výstavou Svět, v němž nežijeme stojí trojice autorů, které nepropojuje jen médium malby, nýbrž i zvýšená citlivost vůči okolnímu světu. Její titul je otevřenou narážkou na manifestační text Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme, ve kterém se teoretik zamýšlí nad úlohou moderního umělce a zároveň vyslovuje požadavek na zrušení hranic mezi uměním a skutečností.
Také pro autory této výstavy je vztah k „realitě dneška“ výsostným předpokladem jejich tvorby. Na rozdíl od svých modernistických předchůdců si však ne vždy podrželi míru identifikace s objektem zájmu, na což upozorňují i příznačnou modifikací názvu Chalupeckého textu. V hledáčku jejich pozornosti už nutně nestojí jen člověk a město, coby námětové středobody Skupiny 42, na jejímž počátku Chalupeckého text stál. Svůj zájem rozšiřují i na jiná témata, která v konečném důsledku přebírají otěže. Od v zásadě intimních sond do světa práce se tak jejich pozornost přesouvá k námětům, které mapují postupující odosobnění výrobního procesu v důsledku časoprostorové komprese současného světa. Už to proto nejsou jen místa, ale také ne-místa, tedy lokality bez paměti ve smyslu hyperprostorů charakteristických pro globální kapitalismus, ve kterých – namísto poetiky prostoru – vystupuje do popředí bezmezná prázdnota dehumanizovaného území. Jestliže je tedy pro umělce Skupiny 42 ústředním programem tvorby zkoumání identity místa, pro autory této výstavy je to spíše něco, co bychom mohli nazvat výzkumem deteritorializace prostoru, tedy jevu charakteristického právě pro pozdní fázi kapitalismu, kdy už kapitál není vázán na jedno místo a bez větších problémů, prakticky neomezeně, migruje podle potřeby trhu.
Modernistické tvarosloví, které všichni čtyři autoři při práci používají, je přitom původcem specifické významové subverze, neboť to byla – trochu paradoxně – právě moderna, která uvedla do pohybu tento neustále se zrychlující stroj ekonomického proudění a kulturní výměny, jehož důsledkem nemůže být nic jiného než totalizovaná globalita.
kurátor: Tomáš Knoflíček
Vasil Artamonov
*1980, Moskva, žije a pracuje v Praze
2000–2006 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Ateliér intermediální konfrontace (Jiří David)
Tvorbu Vasila Artamonova – podobně jako Alexeje Klyuykova, s nímž od roku 2005 spolupracuje – charakterizuje především revolta vůči stávajícím kánonům v umění, politice i veřejném životě. Zpočátku zejména prostřednictvím malby, záhy však napříč většinou médií vyjadřuje svůj nesouhlas se současnou situací, k čemuž nezřídka využívá odkazy na starší umělecké směry a jejich osobnosti. Inspiraci nachází v ruském konstruktivismu, futurismu, socialistickém realismu nebo undergroundové scéně konceptuálního umění poválečné SSSR, jejichž myšlenky a postoje dále reinterpretuje a vztahuje k současnému dění. Vasil Artamonov a Alexej Klyuykov se v roce 2010 stali laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého. O šest let později se spolupodíleli na vzniku Manifestu radikálního realismu (2016), jenž se vymezuje vůči současné vyprázdněnosti, bezbřehosti a nesrozumitelnosti umění.
Alice Nikitinová
* 1979 Žatec, žije a pracuje v Praze
1998–2004 Akademie výtvarného umění v Praze, Ateliér malby (Jiří Sopko)
Alice Nikitinová je výraznou představitelkou malby umělců střední generace, zároveň však stojí stranou většiny programových vystoupení a velkých malířských přehlídek. Nikitinová vychází z tradice abstraktní malby avantgardních umělců první třetiny 20. století. Předlohou pro formální výzkum autonomních problémů abstraktního obrazu jsou její osobní fascinace nejvšednějšími předměty každodenního užívání. Ty svou esenciální, znakovou a na funkční podstatu zredukovanou estetikou vybízejí k novým formulacím výtvarných témat, odlehčení a deformacím modernistické stavby obrazu, objevování humoru a obnovování percepční senzibility k malbě. V posledních letech zachycuje všední výjevy především technikou kresby. Alice Nikitinová je finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého (2010).
Marek Tischler
* 1993 ve Znojmě, žije a pracuje v Praze
2013–2017 Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, Ateliér malířství (Vasil Artamonov)
2017–2019 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Ateliér intermediální konfrontace (Jiří David)
Marek Tischler se v umění úspěšně vyhýbá jeho vznešeným podobám a k vyšším záležitostem života se otáčí zády. Spíše by se od něj dalo očekávat, že v umělecké dílo promění okolní svět. Je sběratelem atributů každodenního života. Proto jsou námětem jeho obrazů ty nejprostší předměty, které slouží jako prostředek ke hře s tvary. Zdaleka však nejde jen o hru. Jeho práce disponují i významným sociálním akcentem, ve kterém lze spatřovat vědomý ozvuk civilismu 20. let minulého století a sociálně orientovaného umění s jeho humanistickým horizontem vůbec. (Michal Pěchouček, Jiří Ptáček)
