Ivo Škuta a Jan Vrabček: Spění
—
„Vesmír zjevně,
duše v skrytu.“
Otakar Matušek
Spění je stav jak duší, tak věcí. Jde o stav pohyblivý, i když jeho pohyb nemusíme vidět.Není to bod, ani přímka, nelze jej vyjádřit žádným geometrickým tvarem. Spění je. Děje se teď. Nehybnost je jen zdánlivá. Čas pracuje, i když hodinky netikají. Vše někam směřuje, velmi často navzdory naší libosti, proti naší vůli, proti našemu chtění, proti nám.
Na výstavě jsme recyklovali odložené věci už dál nechtěné a změnili jejich smysl z užitých, praktických věcí do uměleckých objektů, jež nemají žádný praktický účel, kromě toho, že působí na divákovo vnímání. drobné popostrčení vstříc fantazii, jinému pohledu na svět, možná na nás samotné. Pasáž, ve které sídlí Galerie Dukla, je součástí veřejného prostoru, ve kterém se lidé pohybují každý za svým vlastním cílem. Ať už jde o cíl jakýkoli. Mohou jít tudy domů, do práce, na rande, na nákup, nebo tudy jenom procházet. Každý se svýmvnímáním. Každý ve svém...
Jan Vrabček a Ivo Škuta
Ivo Škuta a Jan Vrabček se na výstavě v Galerii Dukla setkávají jako poměrně nečekaná autorská dvojice. Ačkoli jsou oba malíři a absolventi stejného ateliéru Malba II na Fakultě umění Ostravské univerzity, jejich tvůrčí přístupy, výtvarná poetika i samotná estetika jejich děl působí rozdílně. Oba jsou autorskými solitéry, jejich výtvarné světy jsou osobní a projevy nezaměnitelné. Přesto se však rozhodli spolupracovat, a zkoumat i to, co mají společné.
Škuta a Vrabček jsou především přátelé a zmiňovaná solitérská pozice na místní umělecké scéně je ve skutečnosti právě tím zásadním pojítkem. Oba ve svém díle pracují s jistým melancholickým a místy i černým humorem, každý po svém, oba ale velmi autenticky. Jakoby jejich světonázor byl podobný, ačkoli nemusí být hned zřejmý.
Škutova (1989) estetika je na první pohled hravá, až ilustrativní. Svá plátna, kde kombinuje vrstvený materiál, akryl a airbrush naplňuje poťouchlými příběhy, z nichž některé mohou působit jako vtip – a často jím také jsou. Při bližším ohledání jsou to ale vtipy spíše smutné, dojemné. Příběhy, které Škuta maluje, jsou nedořečené, a přestože vypráví hlavně o sobě samém, působí překvapivě jako univerzální sdělení.
Vrabček (1989) se v poslední době zaobírá zkoumáním světa skrze výrazné, barevné abstrakce, které doplňuje konkrétnějšími objekty a instalacemi. Ve výstavě mohou být vodítkem ke čtení vystavených obrazů. Jeho dílo je divoké a neukázněné, zároveň však velmi osobní a jaksi tiché. Je kritické ke společnosti i k němu samému, ale také pokorné.
Kontrasty mezi oběma autory i jejich díly jsou výsledkem soustředěné a trochu osamocené tvůrčí práce. Jsou výsledkem právě toho spění, které můžeme číst v názvu výstavy. Autoři jejchápou jako svébytný pohyb, pohyb v prostoru i v čase. Spění jako pojem s kladnými i zápornými konotacemi, především ale nejistým koncem. Osud věcí, lidí i díla není předem daný a autoři tak téma chápou každý po svém, jako mentální zamražení v obýváku, i jako pochod k neodkladnému konci, ať už bude jakýkoli.
Hynek Chmelař