Barbora Dayef, Nikola Rácová a Jiří Polák: Gravitace pásu, Periferní zdroje
—
Výstava Gravitace pásu, Periferní zdroje pojednává o koloběhu energie a materiálu. Pomocí různých autorských perspektiv a postupů umělci Barbora Dayef, Nikola Rácová a Jiří Polák, každý po svém, rozvíjí myšlenky o proměně kulturní krajiny a užitku lidské činnosti.
V podání Jiřího Poláka se zde objevují významově jemně posunuté objekty z dopravních pásů využívaných v pískovnách a dolech pro přesun hmoty. Pásy prostupující celou výstavou tvoří její architekturu a v těchto syrových kulisách se nacházejí objekty Barbory Dayef. Jejich výchozím motivem je tzv. bagdádská baterie, starověký archeologický artefakt, skrze který se autorka zamýšlí nad možnostmi technologie výroby elektrické energie. Tyto funkční baterie pracují s přitažlivostí alternativních teorií o existenci elektrické energie v zapomenutých civilizacích. Kromě baterií jsou v instalaci také keramické sloupy, jež představují kouřící vodní dýmky, které zaplňují prostor svými výpary. Objekty ve vitríně zastřené kouřem se pohybují na hraně snové obraznosti a přesného technického popisu, který je nabídnut v podobě měděné legendy.
Instalační část výstavy doplňuje série fotografií a koláží Jiřího Poláka, která pomocí detailních výseků z reality pracuje s estetikou těžebních prostorů a staveb vznikajících nekončícím přesunem hmoty. Vším prolíná téma negativu a pozitivu, obrácení reality, otázka, co je nahoře a co dole, odkud věci nahlížíme a jak je vnímáme. Podstatnou součástí je materiál, na který je obraz přenesen a následně vystaven. Některé černobílé snímky jsou přeneseny na barytový papír osvitem a vyvolány klasickou chemickou cestou, některé jsou tištěny na japonský morušový papír pomocí digitálního tisku. Fascinace výraznou industriální vizualitou, která tolik patří k ostravskému geniu loci, však v žádném případě není banálním komentářem pouze lokálního fenoménu. Je to spíš fascinace obecná, ale i velkou měrou osobní, vycházející z dlouhodobého mapování pískoven v jihočeském příhraničí.
Výstava je procesuální, živá a její součástí jsou i performativní vstupy, které pracují s lyrickou reakcí na podobu vystavených děl. Tuto lyriku zastupuje Nikola Rácová, která jakousi oklikou navazuje na oba autory a celou věc poeticky reflektuje v reálném čase. Součástí vernisáže je úvodní performance, při které se odehrává na první pohled zcela nepatřičná situace, kterou Nikola Rácová do značné míry mění technické vyznění celé výstavy. Její projev je založený na slovu a hudbě, dohromady poezii, jež celou výstavu nejen zjemňuje, ale především do ní fyzicky vrací člověka jako bytost citlivou a zranitelnou. Přesně takový člověk je přítomen i v instalaci samotné, ale pouze zprostředkovaně. Nikola Rácová ho v performancích, kterých bude v průběhu trvání výstavy více, zpřítomňuje skutečně, a činí tak s dojemností sobě vlastní.
Dohromady tak výstava představuje kombinaci autorských přístupů, jejichž jednotícím vodítkem je zájem o různé hraniční podoby lidské činnosti související se získáváním a využíváním energie. Tuto energii můžeme vnímat doslovně, třeba jako zdroj k pohánění strojů, ale také symbolicky jako energii, kterou potřebujeme k vlastnímu duševnímu životu.
Hynek Chmelař, Barbora Dayef, Nikola Rácová a Jiří Polák
Barbora Dayef (1991) vystudovala sochařství v ateliéru Dominika Langa na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve své tvorbě se kontinuálně snaží aktualizovat médium, které v posledních desetiletích trpí ztrátou svých původních funkcí, významů, všeobecné platnosti a srozumitelnosti. Činí tak pomocí symboliky starověkého sochařství, které jí slouží jako archetypální partner, se kterým vede (třeskutý) dialog. Dayef sochu chápe jako živoucí a samostatný organismus, který se chce naučit, pochopit, postarat se o něj a ukázat mu, jak žít v dnešní době. Pro tyto účely používá primárně hlínu, kterou kombinuje se soudobými technickými a průmyslově vyráběnými materiály. Stejně tak propojuje samotné médium sochy s performancí, která hraje v její tvorbě důležité místo.
Nikola Rácová (1993) nejprve studovala v Ateliéru tvůrčí fotografie Fakulty umění Ostravské univerzity u Michala Kalhouse, poté prošla ateliérem Jiřího Kovandy na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a v současnosti svá studia dokončuje v Ateliéru sochařství Dominika Langa na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Pro její autorský vývoj se stala podstatná stáž na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Zde se do její tvůrčí práce dostal důraz na slovo a poezii, dvě propojená média, která využívá při svých literárně performativních akcích. Zabývá se převážně texty a performativitou, ale pracuje i s výtvarnými instalacemi. Ve své práci se Rácová tematicky soustředí na ohledávání konkrétních situací, které prožívá, a pomocí svých poetických vstupů je proměňuje.
Jiří Polák (1983) studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze a v Ateliéru architektury II na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve své volné tvorbě se zabývá především fotografií, a to jak analogovou, tak digitální. Využívá obou technologií, všímá si jejich nezaměnitelnosti, zkoumá možnosti jejich propojování. Často kombinuje více médií, reálné fotografie s abstraktním nebo generovaným obsahem. Při práci s jedním konkrétním médiem se snaží o posun až na samotnou hranici dané techniky a zobrazovacích limitů. Dlouhodobě se zajímá o japonskou architekturu a umění, především o místní endemickou estetiku, která prostupuje vším. Často používá nezvyklé materiály – papíry bez celulózy, ruční japonské papíry z lýka moruše, celuloidové fólie, polyethylen a další plasty a podobně. V minulosti se živil jako vizualizátor návrhů a nápadů v architektonických ateliérech a pro různé subjekty. Posledních pět let je architektem na volné noze, navrhuje a realizuje projekty od rodinných domů až po prostorové instalace na pomezí volného umění.
