Anna Matušincová a Tereza Mátlová: Mezi mlhou a létem, mezi zimou a plotem
—
Diplomové práce dvou autorek se zde propojují v nový celek. Jedná se o dialog mezi tvůrkyněmi, které ve své práci nacházejí mnoho podobností, přesto jsou si ale vzdálené.
Anna Matušincová vytvořila soubor maleb, které nás přivádějí na místa opuštěná a zapomenutá. Pocit opuštěnosti je v řadě obrazů umocněn pozůstatky minulé přítomnosti neznámých lidí. Objevujeme stopy lidských příběhů na místech, která jsou, podobně jako skutečnost smrti, vytěsňována kamsi na okraj, do zapomnění. Lze si však představit, jak do této marginálie vstupuje s dětskou zvědavostí člověk bez předsudků, který se nenechá okolím zahnat do pohodlné lhostejnosti. Takový člověk přichází do opuštěné rajské zahrady plné příběhů a mizejících stop. V tomto kontextu obrazy působí spíše dojmem zátiší motivu vanitas. Autorka vědomě posouvá běžné skutečnosti, předměty do pozice symbolů a metafor. Podobně jako lebka na obrazech může symbolizovat smrt nebo lépe neustálou změnu a pomíjivost, podobně ploty odkazují na naši rozdělenost, hranice a nedostupnost. Vyhnaní z ráje stále se vracíme, ale dveře jsou zavřené. Tím, jak autorka snížila horizont vstupujícího, pozorujícího, přivádí zvídavého do mnohem intimnějšího světa. Člověk má chuť vstoupit, ale trochu se bojí. Obklopen vůní divokých kopřiv setrvává na místě v opojném napětí a jen opatrně se odhodlává k prvnímu kroku. Krajina je Anně psychologickým prostorem komponovaný v obraze jako portrét se silnou osobní a intimní linkou. Jako by se v autorce ozýval hlas její formace v prostředí divadla a jevištních scén. Byť jsou krajiny vědomě komponované (nejedná se totiž o konkrétní místa), nemají charakter kulisy nýbrž drží psychologickou rovinu záměru autorky.
Tereza Mátlová se ve své práci zabývá jazykem malby jako specifickým systémem vizuální komunikace. Sleduje, jak konstrukce obrazů vytváří význam, “sdělení“. Zkoumá vztahy v komunikaci s divákem a to formou, která zachovává tajemství. Byť autorka hovoří ve vztahu ke svým obrazům o naraci, rozhodně není v malířském projevu upovídaná. Spíše objevuje a vyjevuje intimní příběhy osobně intenzivně prožívané v tiché ale také unavené každodennosti. Tereza nás však touto cestou, trochu překvapivě, přivádí do prostředí mýtů chápaných, v jejím pojetí, jako posvátné pravdy zachovávající kmen při životě prostřednictvím rituálů. Snaží se, jejími slovy, „dotýkat mýtů skrze žitý život“, nebo také „dát každodennosti posvátné roucho“. Zde by bylo možná dobré podotknout, že lidské společnosti v jejich kulturním rámci, z důvodů nutných, jasně rozlišují mezi profánním a posvátným (nebo také slavnostním) prožíváním času. Zde však autorka hovoří o posvátné každodennosti. Jako by bylo možné kdykoliv a kdekoliv nahlédnout za oponu a poodkrýt tajemství. Básník Ivan Diviš tvrdí, že „tajemství je nezměrné, naše odkryvačská práce nepatrná, zahrávající, zločinná. A tajemství, je-li vyrabováno zde, ihned se odstěhuje jinam“. Je možné, že umělec básník žije v obou světech, nebo mu snad oba světy splývají v jeden a při oblékání profánního okamžiku do posvátného roucha, stává se jeho práce v pravém slova smyslu klasickou.
Trvání výstavy: 26. 5 - 14. 6.
Tato výstava je součástí projektu ClubOFFka na chodníku, který nabízí studentům uměleckých škol prostor pro realizaci vlastních aktivit, podporu v oblasti propagace a mentoring. Projekt se zaměřuje na rozvoj kreativních schopností studentů a jejich aktivní zapojení do kulturního života.